Ze života

„Vyrůstal jsem v malé vesnici v brdských lesích spolu s rodiči a sestrou. Hrával jsem fotbal, ale dětství bylo těžké. Můj tatínek byl přísný a možná proto jsem měl tendence stát se černou ovcí rodiny. Nikdo z rodiny nekouří, nepije, a když jsem jezdil jako malý na prázdniny k babičce a dědečkovi, i za drobný prohřešek mě namáčeli do sudu se studenou vodou. Chtěl jsem pryč.

Na vesnici se zná každý s každým a dostat se k marihuaně nebyl problém. Trávu kouřím asi od svých 13 let a od 17 let jsem na pervitinu. Byl to pro mě únik z domova, z prostředí, kde jsem se necítil šťastný.

Se svou ženou jsem se seznámil, když mi bylo 22 let, a byli jsme spolu 14 let, z toho 11 let jako manželé. Máme 14letého syna, kterého bohužel nevídám. Nyní to bude 10 let, co jsme od sebe, a za tu dobu jsem viděl syna asi třikrát. Rozchod to nebyl pěkný a doufal jsem, že najdu útočiště u rodiny, která se ale ke mně obrátila zády. Zjistil jsem totiž, že sestra mezitím prodala dům po rodičích a ani mi o tom neřekla.

Na testy na žloutenku typu C a další jsem začal chodit až po rozvodu, do té doby jsem si byl jistý. Popravdě mě ani nenapadlo, že bych Céčko mohl chytit, byla to spíš legrace, nechodil jsem ani pravidelně. Ale legrace to nebyla. Že mám žloutenku typu C, jsem zjistil při jednom testování, kdy jsem si šel vyměnit materiál a byla tam nová stážistka. Nabídla mi test a já jsem jí chtěl udělat radost a řekl jsem si, že tu čtvrthodinku na testech vydržím a popovídáme si. Když jsem si šel pak pro výsledky, tak už jsem z výrazu její tváře věděl, že je něco špatně. Nebyl to dobrý pocit. Nejdřív jsem na léčbu žloutenky typu C ani nechtěl jít, ale přesvědčili mě a já jsem rád, že už jsem čistý.“

„Život mi byl dán jakožto ten nejvzácnější dar. A postupně jsem docílila naprostého přijetí sebe sama a svých onemocnění. Byla to dlouhá cesta. Trpím bipolární poruchou, narodila jsem se jako muž, ale daleko lépe se cítím jako žena. V roce 2013 jsem podstoupila operaci pohlaví.

Už dětství bylo problémové – na střední škole jsem chodila do práce, abych mohla finančně vypomoct mamince s hypotékou a mými dvěma sourozenci. Otec se o nás moc nestaral. V 17 letech jsem začala hodně pít a mít problémy s alkoholem. Z nich jsem se postupně dostala. Gymnázium jsem dokončila a dostala se na vysokou školu – obor biologie a speciální pedagogika. Kvůli drogám jsem však už na školu nenastoupila.

Ještě při střední jsem pracovala jako barmanka v jednom podniku. Když mě kolega z práce pozval ven si šňupnout pervitin, byl to opojný pocit. Za 14  dní mě pozval znovu a to už jsem začala řešit, jestli se nestanu závislou. Ale ještě ten večer jsem si našla svou vlastní dealerku. Tehdy mi bylo 24 let. Mělo to rychlý spád a nejednalo se jenom o pervitin, užívala jsem v té době také opiáty, občas ještě alkohol – zkrátka takový mix všeho.

Myslela jsem si, že si dávám pozor na čisté stříkačky a jehly. Na testy (žloutenka typu C a B, HIV, syfilis) jsem začala chodit až 4 roky po první dávce. Bylo to také díky péči pracovníků kontaktního centra, kam jsem si chodila měnit materiál. Šlo to dobře, výsledky byly v pořádku, a proto když jsem v roce 2019 zjistila, že mám Céčko, byl to docela šok. O žloutence typu C jsem slyšela a bála jsem se jí, rozhodně jsem nestála o to ji chytit. Když mi někdo říkal, abych si s nimi šla dát, že Céčko máme všichni, tak jsem si radši nepíchla, než abych riskovala. Mám podezření, že mi někdo schválně vyměnil jehlu nebo sáček. Přítomnost pracovníka kontaktního centra, kam jsem chodila, byla v tu chvíli pro mě zásadní. Předal mi všechny informace, doprovodil mě na léčbu, povídal si se mnou. Teď jsem čistá a před dvěma lety jsem ze dne na den přestala brát opiáty, pervitin beru tak 1× měsíčně.

Nechodím do práce, pro své psychické problémy z dětství jsem v invalidním důchodu, ale jsem připravena pomáhat lidem v okolí, kteří mají stejné problémy jako já. Nemusí v tom být sami, protože vím, jak je důležité mít někoho, kdo vás pochopí, kdo vás přijme takového, jaký jste.“