Testuj se nyní, Testuj se včas!

Petr Kalla

Narodil se v roce 1976, vystudoval práva a živí se jako advokát. Současně spolupracuje mimo jiné s Prague Pride z.s. a je předsedou České společnosti AIDS pomoc z.s.

„Comingoutem, neboli přijetím sebe sama jako gaye, včetně sdílení této informace s okolím, jsem si prošel až v roce 2001 ve 25 letech po 7 letech vztahu s ženou. Ačkoliv jsem vnímal od dětství, že mě přitahují muži, nechtěl jsem si to připustit. Pocházím z větší rodiny, mám 4 sourozence a 9 synovců a neteří. Toužil jsem po vlastní velké rodině.

Můj comingout proběhl dosti bouřlivě, jako bych chtěl dohnat předchozí roky a o své pozitivitě jsem se v roce 2005 dozvěděl víceméně náhodou. Vlastně jsem v té době o HIV nic moc nevěděl. Když se v polovině 80. let 20. století poprvé objevily v médiích zprávy o HIV a AIDS, získal jsem dojem, že HIV znamená v podstatě rychlou, bolestivou a jistou smrt v osamění a vyloučení ze společnosti. Znal jsem jen strašení. O léčbě a jejím vlivu jsem nevěděl nic.

Antiretrovirová léčba mi byla nasazena skoro až dva roky poté, co jsem se o své pozitivitě dozvěděl. V té době lékaři ještě nezačínali s léčbou okamžitě, ale vyčkávali s léčbou, neboť se obávali rizika vzniku rezistence viru a v té době omezeného počtu léčiv k dispozici. V mém případě čekali až do okamžiku, kdy se má imunita zhoršila natolik, že hodnoty mých CD4 buněk (jsou to buňky, které hrají velmi důležitou roli v imunitním systému) klesly pod 300 buněk na mm3. Přitom normální hodnota těchto buněk u zdravých osob se pohybuje někde nad 500 buňkami na mm3. Informace o léčbě a jejích účincích jsem si začal více zjišťovat až ve chvíli, kdy jsem v roce 2012 převzal právní zastoupení příslušníka Policie ČR, který byl propuštěn ze služebního poměru z důvodu své pozitivity. Došlo mi, jak důležité je mít relevantní informace a o tématu hovořit. Začal jsem si uvědomovat, jak velké stigma HIV pozitivita představuje, ale i to, že stigma je možné odbourávat a že vhodným způsobem je komunikace, otevřená komunikace. Destigmatizace osob žijících s HIV není v našem prostředí možné dosáhnout bez destigmatizace LGBTQ+ osob. Za velké ohrožení považuji tabu, která jsou vytvořena okolo sexu, sexuálního života a sexuality.

Dnes již vnímám HIV jako součást svého života. Den, kdy jsem se o své pozitivitě dozvěděl, nevnímám již jen jako svůj „nejhorší den v životě“, ale jako započetí něčeho nového a moc důležitého. Se svým přítelem a jedním lesbickým párem vychováváme 2 syny a svou rodinu nadevše miluji.“

Vašek

Vašek se narodil v roce 1976, vystudoval odborné učiliště – obor automechanik, byl na vojně a nyní pracuje na pomocných archeologických pracích.

Vašek
Použitá fotografie je ilustrační.

„Vyrůstal jsem v malé vesnici v brdských lesích spolu s rodiči a sestrou. Hrával jsem fotbal, ale dětství bylo těžké. Můj tatínek byl přísný a možná proto jsem měl tendence stát se černou ovcí rodiny. Nikdo z rodiny nekouří, nepije, a když jsem jezdil jako malý na prázdniny k babičce a dědečkovi, i za drobný prohřešek mě namáčeli do sudu se studenou vodou. Chtěl jsem pryč.

Na vesnici se zná každý s každým a dostat se k marihuaně nebyl problém. Trávu kouřím asi od svých 13 let a od 17 let jsem na pervitinu. Byl to pro mě únik z domova, z prostředí, kde jsem se necítil šťastný.

Se svou ženou jsem se seznámil, když mi bylo 22 let, a byli jsme spolu 14 let, z toho 11 let jako manželé. Máme 14letého syna, kterého bohužel nevídám. Nyní to bude 10 let, co jsme od sebe, a za tu dobu jsem viděl syna asi třikrát. Rozchod to nebyl pěkný a doufal jsem, že najdu útočiště u rodiny, která se ale ke mně obrátila zády. Zjistil jsem totiž, že sestra mezitím prodala dům po rodičích a ani mi o tom neřekla.

Na testy na žloutenku typu C a další jsem začal chodit až po rozvodu, do té doby jsem si byl jistý. Popravdě mě ani nenapadlo, že bych Céčko mohl chytit, byla to spíš legrace, nechodil jsem ani pravidelně. Ale legrace to nebyla. Že mám žloutenku typu C, jsem zjistil při jednom testování, kdy jsem si šel vyměnit materiál a byla tam nová stážistka. Nabídla mi test a já jsem jí chtěl udělat radost a řekl jsem si, že tu čtvrthodinku na testech vydržím a popovídáme si. Když jsem si šel pak pro výsledky, tak už jsem z výrazu její tváře věděl, že je něco špatně. Nebyl to dobrý pocit. Nejdřív jsem na léčbu žloutenky typu C ani nechtěl jít, ale přesvědčili mě a já jsem rád, že už jsem čistý.“

Daniela

Daniela se narodila v roce 1991. Vystudovala gymnázium zakončené maturitou, avšak na vysokou školu, kam byla přijata, už nenastoupila.

Daniela
Použitá fotografie je ilustrační.

„Život mi byl dán jakožto ten nejvzácnější dar. A postupně jsem docílila naprostého přijetí sebe sama a svých onemocnění. Byla to dlouhá cesta. Trpím bipolární poruchou, narodila jsem se jako muž, ale daleko lépe se cítím jako žena. V roce 2013 jsem podstoupila operaci pohlaví.

Už dětství bylo problémové – na střední škole jsem chodila do práce, abych mohla finančně vypomoct mamince s hypotékou a mými dvěma sourozenci. Otec se o nás moc nestaral. V 17 letech jsem začala hodně pít a mít problémy s alkoholem. Z nich jsem se postupně dostala. Gymnázium jsem dokončila a dostala se na vysokou školu – obor biologie a speciální pedagogika. Kvůli drogám jsem však už na školu nenastoupila.

Ještě při střední jsem pracovala jako barmanka v jednom podniku. Když mě kolega z práce pozval ven si šňupnout pervitin, byl to opojný pocit. Za 14  dní mě pozval znovu a to už jsem začala řešit, jestli se nestanu závislou. Ale ještě ten večer jsem si našla svou vlastní dealerku. Tehdy mi bylo 24 let. Mělo to rychlý spád a nejednalo se jenom o pervitin, užívala jsem v té době také opiáty, občas ještě alkohol – zkrátka takový mix všeho.

Myslela jsem si, že si dávám pozor na čisté stříkačky a jehly. Na testy (žloutenka typu C a B, HIV, syfilis) jsem začala chodit až 4 roky po první dávce. Bylo to také díky péči pracovníků kontaktního centra, kam jsem si chodila měnit materiál. Šlo to dobře, výsledky byly v pořádku, a proto když jsem v roce 2019 zjistila, že mám Céčko, byl to docela šok. O žloutence typu C jsem slyšela a bála jsem se jí, rozhodně jsem nestála o to ji chytit. Když mi někdo říkal, abych si s nimi šla dát, že Céčko máme všichni, tak jsem si radši nepíchla, než abych riskovala. Mám podezření, že mi někdo schválně vyměnil jehlu nebo sáček. Přítomnost pracovníka kontaktního centra, kam jsem chodila, byla v tu chvíli pro mě zásadní. Předal mi všechny informace, doprovodil mě na léčbu, povídal si se mnou. Teď jsem čistá a před dvěma lety jsem ze dne na den přestala brát opiáty, pervitin beru tak 1× měsíčně.

Nechodím do práce, pro své psychické problémy z dětství jsem v invalidním důchodu, ale jsem připravena pomáhat lidem v okolí, kteří mají stejné problémy jako já. Nemusí v tom být sami, protože vím, jak je důležité mít někoho, kdo vás pochopí, kdo vás přijme takového, jaký jste.“

V ČR žijí tisíce osob, které o své nákaze neví.

Podle odborníků v České republice neví o své nákaze HIV až tisíc lidí a o své nákaze hepatitidou C i několik desítek tisíc lidí. Obě infekce mají společné to, že mohou několik let, ale až desítky let, probíhat bez příznaků. Pro úspěšnou léčbu je však zásadní podchytit je v raném stádiu. Cílem tohoto webu je upozornit veřejnost na danou problematiku, informovat je o možnostech testování a především v konečném důsledku snížit počet osob infikovaných

virem HIV nebo hepatitidou C, které o své nákaze neví, ale žijí běžný život, navazují vztahy a mohou potenciálně šířit infekci dál. U hepatitidy C je situace o to složitější, protože až do roku 1992 nebyla krev používaná při transfuzích na tuto infekci testována. Infikováni tak mohou být i lidé, kteří žijí zcela spořádaný život.

Hepatitida C

Virus žloutenky typu C se krví dostává do jater, kde se množí v jaterních buňkách. Tělo se jej následně snaží eliminovat a v játrech tak vzniká zánět. Pokud se neléčí, může dojít i k jejich trvalému zjizvení, v horších případech dokonce k cirhóze nebo k rakovině. Žloutenka typu C, nazývaná odborně hepatitida C, je tak vůbec nejčastějším důvodem pro transplantaci jater. 

Zjistit více

HIV

HIV (Human Immunodeficiency Virus, virus imunitní nedostatečnosti) je virus, který oslabuje imunitní systém člověka a způsobuje, že naše tělo se pak nedokáže bránit běžným infekcím. Aby se virus HIV mohl množit, napadá v lidském těle velmi důležitou podskupinu bílých krvinek, kterým se říká CD4+ T-lymfocyty, zkráceně CD4 buňky. 

Zjistit více