Jmenuju se Ivana, je mi 48 a nyní se léčím s hepatitidou C. Nakazila jsem se před mnoha lety při operaci, když jsem dostala infikovanou krev. Až pak jsem se dozvěděla, že před rokem 1992 se na hepatitidu C krev vůbec netestovala. Stát se to mohlo každému. V ČR žijí tisíce osob, které o své nákaze neví.
Co je žloutenka typu C?
Co se v těle děje
Virus žloutenky typu C se krví dostává do jater, kde se množí v jaterních buňkách. Tělo se jej následně snaží eliminovat a v játrech tak vzniká zánět. Pokud se neléčí, může dojít i k jejich trvalému zjizvení, v horších případech dokonce k cirhóze nebo k rakovině. Žloutenka typu C, nazývaná odborně hepatitida C, je tak vůbec nejčastějším důvodem pro transplantaci jater. Přestože se jedná o nejčastější formu žloutenky, člověk o nákaze často neví i několik let. Příznaky žloutenky typu C se totiž u velké části nemocných vůbec neprojeví nebo jsou jen velmi mírné. O přítomnosti viru v těle se tak lidé nezřídka dozvídají až po několika letech, když už se začínají ozývat zničená játra.
Na rozdíl od typů A a B proti hepatitidě C neexistuje očkování. Virus byl objeven až v roce 1989, teprve od roku 1992 se plošně testuje krev dárců. U 80-90 % nakažených přechází nemoc do chronické podoby, u 30 % infikovaných osob se vyvine cirhóza.
Jak se liší od ostatních typů?
Hepatitida A
Přezdívaná také nemoc špinavých rukou. Virus je vylučován ve stolici a k jeho šíření tak přispívá zejména nedostatečná hygiena. Příznaky jsou podobné klasické chřipce, má pouze akutní fázi. Na žloutenku typu A existuje očkování, nikoliv však léky. Léčba tak probíhá pouze pomocí režimových opatření, která vytvářejí imunitnímu systému ideální podmínky pro boj s nemocí.
Hepatitida B
Šíří se především krví a jinými tělesnými tekutinami (zejména sperma a poševní sekret). Je závažnější než žloutenka typu A. Po relativně krátké době může přejít — a také často přechází — do chronické fáze. Pacientům jsou podávány léky. Stejně jako na typ A, tak i na žloutenku typu B existuje očkování.
Hepatitida C
Závažná forma žloutenky, která ve většině případů nebývá včas rozpoznána a přechází do chronické fáze. Přenos probíhá především krví, někdy také prostřednictvím tělních tekutin. Na tento typ neexistuje očkování, existují ale účinné metody léčby.
Hepatitida D
Objevuje se pouze v kombinaci se žloutenkou typu B, jejíž průběh může výrazně zkomplikovat. Přenáší se také podobnými cestami jako typ B a stejná je i léčba. Výskyt hepatitidy D je však velmi malý. Tomuto typu žloutenky je možné se bránit prostřednictvím očkování pro typ B.
Hepatitida E
Typ žloutenky vyskytující se především v rozvojových zemích, má pouze akutní fázi s příznaky podobnými typu A. K přenosu dochází nejčastěji prostřednictvím kontaminované vody a potravin. Typ E je nebezpečný zejména pro těhotné ženy. Vědci pracují na vyvinutí vakcíny.
Jaký je výskyt v populaci?
Na celém světě žloutenka typu C sužuje 71 milionů lidí. V ČR se jedná o nejčastější typ virové hepatitidy. Studie z roku 2015 provedená Fakultou vojenského zdravotnictví Univerzity obrany navíc odhalila, že mezi dospělými je nakažených víc, než se doposud předpokládalo. Žloutenkou typu C tak u nás trpí přibližně 0,5 % populace a každý rok přibývá asi 1 000 nových případů. Nedávná epidemiologická studie ukázala, že v chronickém stadiu virové hepatitidy C u nás žije až 80 000 osob.
Jak ji poznám?
(Ne)typické projevy
Včasné rozpoznání žloutenky typu C značně komplikuje fakt, že její projevy bývají i v počátcích onemocnění velmi slabé nebo vůbec žádné. Lékaři tak nákazu často objeví při zcela jiném vyšetření. Některé příznaky nám přesto mohou napovědět, že se virus v našem těle nachází.
Mezi příznaky, které mohou HCV doprovázet, patří:
- Zvýšená únava
- Přechodná ztráta chuti k jídlu
- Bolesti svalů a kloubů
- Poruchy soustředění
- Napětí v pravém podžebří
- Trávící obtíže a/nebo zvracení
- Svědění kůže
- Zežloutnutí pokožky a očního bělma
- Tmavá moč
- Horečka
Může se to týkat i mě?
Žloutenka typu C se přenáší především krví, může se ale šířit i prostřednictvím tělních tekutin nebo z nakažené matky na dítě. Neohrozte své děťátko a požádejte lékaře o test. Mezi rizikové skupiny navzdory častému přesvědčení nepatří pouze narkomané, ale také osoby často střídající sexuální partnery, zdravotnický personál či osoby s tetováním nebo piercingem (zejména pokud toto bylo realizováno v nevyhovujících hygienických podmínkách). Zvláštní skupinu tvoří lidé, kterým byla podána krevní transfuze před rokem 1992. V té době se totiž krev dárců netestovala na přítomnost viru žloutenky typu C.
Testování
Odhalit žloutenku typu C není snadný úkol. Neukáže ji totiž běžný rozbor krve, ale musí být proveden speciální test na přítomnost viru nebo protilátek. O ten můžeme požádat svého praktického lékaře, který nás také může doporučit k příslušnému odborníkovi.
Otestovat se můžeme také v pohodlí domova a to jednoduchým testem na protilátky. Test z lidských slin se dá koupit v lékárně za dostupnou cenu a rychle zjistíme, jestli jsme se s virem někdy setkali. Při pozitivním výsledku je ale nutné navštívit lékaře, aby výsledek ověřil a stanovil finální diagnózu.
Na nemoc se však nejčastěji přijde při jiných vyšetřeních, zejména pokud během nich vyjdou špatné výsledky jaterních testů. Prodiskutujte situaci s obvodním či specializovaným lékařem pro léčbu virových hepatitid.
Kde se testuje a léčí?
Mapa pracovišť podle léčebných center.
Pacientské příběhy
Použitá fotografie je ilustrační. Uvedený příběh je modelový. Jakákoliv podobnost s reálnými osobami a jejich životními příběhy je čistě náhodná.
Použitá fotografie je ilustrační. Uvedený příběh je modelový. Jakákoliv podobnost s reálnými osobami a jejich životními příběhy je čistě náhodná.
Když mi bylo 18, měla jsem nového kluka a párkrát jsme spolu zkusili opravdový drogy. Teď je 18 mé dceři, které zjistili hepatitidu C. Pátraly jsme spolu, jak se to mohlo stát. Vzpomněla jsem si, co bylo před 30 roky. Nic mi nevyčítala, léčíme se teď spolu. V ČR žijí tisíce osob, které o své nákaze neví.
Opravdu si myslíš, že se tě to netýká?
Použitá fotografie je ilustrační. Uvedený příběh je modelový. Jakákoliv podobnost s reálnými osobami a jejich životními příběhy je čistě náhodná.
Můj brácha je tatér. Když ještě neměl salón, kde je všechno profi, učil se tetovat na mě a kamarádech ve vězení. Byla to legrace, prostě pokrevní bratři. Někdo z nás už tehdy měl céčko, nakazili jsme se všichni. V ČR žijí tisíce osob, které o své nákaze neví.